Otec Martin Halík: „Boh chce, aby sme boli blízko seba"

Pravoslavná církevní obec v Markovcích si 23. listopadu vyslechla hluboké a velmi lidské kázání otce Martina Halíka, který věřícím připomněl, co znamená duchovní blízkost, láska a trpělivost mezi lidmi.

Pravoslavná církevní obec v Markovcích zveřejnila na svém facebooku kázání otce Martina Halíka z neděle 23. listopadu. Přinášíme jeho úplný přepis pro naše čtenáře

Ve jménu Otce i Syna i Svatého Ducha, sláva Ježíši Kristu. Drazí bratři i sestry, dnes už je to týden, co nám začal půst. Postupně se tak připravujeme na příchod Krista, Spasitele, jak zpíváme při molebenech.

A zároveň se také poučujeme o tom, co je moudré dělat a co je nemoudré. Vidíme v dnešním evangeliu, že i když je člověk bohatý, i když má všechno, může být zítra mrtvý a z toho, co má, už nebude mít nic. Někdy závidíme druhým.

Tam na Gemeru, kde jsme působili, byl jeden takový, který zaměstnával hodně lidí. Hodně lidí zaměstnával a byl bohatý. Ale jen ti, kdo mu byli blízko a pracovali s ním, věděli, že je nešťastný. Protože jeho žena ty peníze utrácela, byla taková, nebyla čestná, a on s ní měl jen trápení.

Často závidíme, když vidíme, že se někomu daří. Ale když toho člověka pak poznáte blíž, zjistíte, že ho třeba trápí rakovina a neví, jestli tu bude další den, jestli tu bude za týden.

Nemoci se nevyhýbají ani chudým, ani bohatým. Neštěstí v rodinách se nevyhýbá ani chudým, ani bohatým. A často má každý z nás své trápení, které Bůh dopustil, ale Bůh nám zároveň vždy k těm trápením dává i cestu.

Dává i cestu. Říká: „Pojďte ke mně všichni, kdo jste obtíženi. Pojďte ke mně všichni, kdo to máte těžké. A já vás… já vám pomohu.“

Proto také zhruba každý týden jdeme do chrámu. Bůh nám přikázal, abychom v neděli chodili do chrámu, ale nepřikázal nám to jako nějaký tyran. Přikázal nám to, protože ví, že si musíme odpočinout. Že musíme načerpat sílu. Musíme se občerstvit.

Někdy to tak bývá, že někdo dělá, dělá, dělá a teď se mu ani nechce jíst, najíst se, nechce se mu ani pít, ale maminka mu řekne: „Najez se, jdi se napít, udělej si pauzu.“ A Bůh i nám tak říká: „V neděli si udělej pauzu, jdi do chrámu, jdi se pomodlit.“ Abychom nemysleli pořád na ty pozemské věci, které nás trápí, které jsou potřebné – jídlo, pití, oblečení, dům. Ale abychom mysleli i na ty věci duchovní.

Tak jsem slyšel, že když je někdo v práci, tak poslouchá. Lidé krásně poslouchají. Také jsem viděl, že když má někdo nadřízeného, nadřízený něco řekne a všichni: „Ano, ano, perfektní, dobře jste to řekl.“ I když si v hlavě možná myslí, že je to hloupost. Ale člověk se krásně učí té poslušnosti a lidé v práci krásně poslouchají. A pak ví, co je důležité. Ne to pracovní, ale to osobní.

Když přijdu domů, kde mám rodinu, řeknu si: „Tady v práci to nějak vytrpím, zvládnu, poslouchám, abych neměl problémy, abych neměl starosti, a přijdu domů a tam je to hlavní.“ A teď doma. A Bůh nám říká: „Ještě i doma poslouchej. Poslouchej svého muže. Poslouchejte, děti, své rodiče. Poslouchejte je.“

A nevadí, že se všechno nevyřeší. Nevadí, že všechno nebude perfektní. Poslouchejte a nehádejte se. Nenapomínejte. Poslouchejte tak, jako byste byli v práci, a soustřeďte se na to hlavní. To hlavní je to duchovní. Na Boha.

A když posloucháme v práci a všechno v práci pak máme v pokoji, tak pak máme klid, pak se můžeme soustředit na ty věci doma. Když posloucháme doma, nemáme doma hádky a můžeme se soustředit na ty věci duchovní. Na to hlavní.

Protože, jak vidíme, i když někdo má hodně a nahromadí hodně jídla, pití i peněz, takže může mít pro sebe, kolik toho potřebuje, nemusí mu to být vůbec k ničemu. Kristus říká: kdy mu to je k ničemu? Když to hromadil pro sebe.

Lidé to dělají tak, že často hromadí pro své děti. Že chtějí, aby se jejich děti měly dobře. A to je krásné. Každý na to má právo. Hromadit pro své děti, odkládat svým dětem, a to je krásné. Takže nehromadíme pro sebe.

Ale pořád je to naše rodina. A Bůh od nás chce ještě něco navíc. Abychom hromadili i pro Hospodina Boha. Abychom tomu, který nám všechno daroval, který nám zařídil práci, který nám obstaral zdraví, který nám dal život, abychom i jemu sloužili. Takže pomáháme Církvi, nebo pomáháme trpícím chudým, ve kterých se nám Kristus, Bůh, zjevuje.

Tak, drazí bratři i sestry, opravdu Bůh dá, abychom nesloužili sobě, ale sloužili Hospodinu Bohu. V neděli Boha slyšeli, že přišli do chrámu, tak, jak nám to Hospodin Bůh nařizuje, ale uvědomili si, že to není proto, že by nás neměl rád, nebo že by po nás něco chtěl. To on proto, jako ta dobrá matka, on chce, abychom si odpočinuli, abychom načerpali, abychom mu byli blízko.

A tak nás také zve, abychom přišli ke zpovědi, protože při zpovědi ze sebe můžeme všechno shodit. Všechny ty hříchy, které nás tíží, všechna ta slova, která jsme řekli a ani jsme nechtěli. Všechny ty těžké věci, abychom je ze sebe mohli shodit, abychom mohli z chrámu odejít takoví lehcí a zase nabrat sílu na další týden.

A Kristus Bůh, tak jako máma, nás chce mít blízko. Každý chce mít své děti blízko sebe. A Kristus chce, abychom mu byli blízko. Tak blízko, že se proměňuje v chléb, aby mohl do našich nečistých, špinavých úst vstoupit a být v nás. Tak blízko nám chce být. Kdybychom ho viděli, nedokázali bychom to přijmout. Kdybychom věděli, co to přijímání je, tak bychom všichni popadali na zem. Kdybychom chápali, jaká je ta blízkost.

Ale on přichází jako obyčejný chléb, abychom to všechno vydrželi. Abychom ho dokázali přijmout, protože až tak blízko nás chce mít. Jako rodiče chtějí mít blízko své děti. Kristus je uprostřed nás.