Martin Halík pochází z Brna. Pracoval jako ajťák, měl vlastní firmu, chtěl být slavný a vydělávat hodně peněz. Rozhodl se však pomáhat. Před lety zvažoval odjet na misie do Afriky, Asie nebo pomáhat chudým na Ukrajině.
Nakonec zakotvil na slovenském Gemeru v romské osadě Klenovec a založil Křesťanskou romskou misii. Žije tam už devět let a také díky této zkušenosti se připravuje na povolání pravoslavného kněze.
V rozhovoru přiznává své někdejší předsudky vůči Romům a také to, jak se musel modlit, aby mu Bůh k nim dal lásku. Popisuje i to, jak s nimi několik měsíců žil přímo v romské osadě.
V současnosti spolu s manželkou pomáhá Romům v pěti osadách, evangelizuje a vzdělává je. V rámci své rigorózní práce překládá liturgii svatého Jana Zlatoústého do středoslovenského romského dialektu.
S kamarády a křesťany z Brna jsme se snažili žít dobrým životem a postupně jsme dospěli do bodu, kdy jsme chtěli někam vycestovat na misie.
Uvažovali jsme o Africe, Asii nebo o pomoci na Ukrajině, tehdy to bylo po Majdanu. Někteří z našich kamarádů tam pomáhali důchodcům. Nakonec se nám nepodařilo odjet nikam, jen do okresu Rimavská Sobota. (Smích.)
V této oblasti bylo vysoké procento sebevražd, většina dětí měla rozvedené rodiče, žilo tam mnoho starých lidí bez pomoci.
To se mě dotklo a bylo mi to líto. Řekl jsem si, že zkusím trochu pomoci na tomto místě. Tehdy jsem měl IT firmu. Když přišla fáze, kdy si moji kolegové začali zakládat rodiny, přišla i otázka, co dál. Dostal jsem nápad koupit si dům v Klenovci a pomáhat tady.
Když jsem říkal kamarádovi, že začínám pracovat s Romy, jeho první otázka byla, jestli mě už okradli. Tak jsem mu řekl, že jo, víckrát. Na to mi řekl: Dobře, už tě beru vážně. (Úsměv.)
Byl to takový první test, když jim chtěl člověk pomáhat. Ale na to jsem byl připravený už z Brna, tam máme romskou čtvrť, říkáme tomu Bronx.
V Brně jsem s nimi do kontaktu nepřicházel, ale věděl jsem, že tam okradli spolužáka a napadli moji kamarádku. Takže jsem se těm ulicím automaticky vyhýbal.
Měl jsem k Romům velmi negativní vztah. Situace s nimi mi přišla neřešitelná. Dokonce jsem i kamarádku z Kanady, která chtěla jet jako misionářka k českým Romům, velmi intenzivně od toho odrazoval, že to nemá smysl. Říkal jsem, že raději má jít k těm, kteří si to zaslouží.
Přišel okamžik, kdy jsem si řekl, že pokud Bůh chce, abych jim pomáhal, musí mi k nim dát lásku.
Měl jsem například zkušenost s jedním Romem, který mi ve všem lhal, obtěžoval dívky, pořád jsem s ním musel něco řešit, sliboval, že se to nebude opakovat, ale nikdy to nedodržel.
Když jsem poprvé přišel do slovenské romské osady, vyděsil jsem se a bylo mi jich líto. Připomínalo mi to fotky a videa z Indie. Netušil jsem, že na Slovensku existuje něco takového. O to víc mě to šokovalo. A tehdy se to otočilo.
Přišel okamžik, kdy jsem si řekl, že pokud Bůh chce, abych jim pomáhal, musí mi k nim dát lásku. Přišlo to tak nadpřirozeně, že jsem je opravdu od jednoho okamžiku měl rád. Šlo to shora. (Úsměv.) To přebilo i ty špatné zkušenosti.
Z minulosti máme i vzor od misionářů, kteří šli ke kanibalům, a ti je snědli. Jít k lidem, kteří mohou něco ukrást nebo lhát, je mnohem jednodušší.
Kromě mého zpovědníka byla první, kdo zjistil, že jsem v osadě. To už jsem tam dojížděl asi tři roky. V Brně jsme měli modlitební skupinku a ona se začala vyptávat, proč jezdím na Slovensko.
Zjistila, že tam nemám rodinu ani známé. Postupně to ze mě vydolovala. (Úsměv.) Inspirovalo ji to a chtěla se v Brně zapojit do místní skupiny, která pomáhala prostitutkám. Ale nedařilo se jí to. Pak přijela v rámci větší akce s kamarády k nám do osady a hluboce se jí to dotklo.
Chtěla tam pomáhat. A to nás k sobě ještě víc přitáhlo. Takto Pán Bůh zařídil, že tu teď pomáháme ve dvou.
Když jsem byl ještě svobodný, modlil jsem se za to, aby moje manželka nosila brýle, protože jsem věděl, že Romové nezačnou nosit brýle, dokud je nebude nosit někdo, koho budou respektovat. A hodně to pomohlo.
Myslím si, že se nám s manželkou podařilo vytvořit příjemné rodinné prostředí, ve kterém spolu fungujeme a podporujeme se.
Myslel jsem si, že když se o tom hodně mluví, tak se málo dělá. Z byznysu jsem věděl, že když se člověk s něčím podělí, cítí úspěch a pak už nemá motivaci něco dělat. Asi ani nebyl důvod o tom mluvit.
Máma by se o mě bála, kdyby to věděla. V práci se tolik lidí o sebe nezajímá a celkově v našem světě lidé žijí spíš každý sám za sebe. Nebylo to žádné téma. Kdyby mi zpovědník řekl, že o tom mám mluvit, tak o tom mluvím.
Ježíš nastavil laťku vysoko. Řekl: Kdo mi dal pít, když jsem měl žízeň, kdo mi dal najíst, když jsem měl hlad, kdo mě navštívil ve vězení, ten vejde do Božího království.
Mezi Romy mi to přijde skvělé. Jsou pokorní, nemyslí si o sobě mnoho, hned všechno neodsoudí a jsou ochotni druhým naslouchat. Ta pokora udělá hodně. Jsou k ní i cvičeni. Přijdou do obchodu, chtějí si něco koupit a lidé jsou na ně hrubí. Musí to všechno vydržet a učí je to pokoře. Díky ní jsou schopni hodně přijmout.
Když se člověk v Česku baví s nevěřícím a ten o víře nic neví, je otevřený všemi směry – buddhismu, hinduismu, ale i křesťanství.
Na Slovensku, když mluvím s nevěřícím nebo jen okrajově věřícím, o křesťanství toho slyšet moc nechce. Víc ho zaujme esoterika nebo jiné směry.
Přijde mi to jako zkušenost podobná Kristově. Když k nám přišel, nenarodil se v paláci, ale ve chlévě. Šel mezi chudé a zakusil tu největší bídu, aby ho ti chudí neměli problém přijmout.
Zároveň to tak dělali i misionáři: kam přišli, přijali místní kulturu a žili mezi lidmi. Tehdy člověk dokáže ty lidi lépe pochopit, zná jejich starosti, potřeby – že každý den je třeba chodit pro vodu, shánět dříví a je problém se vykoupat.
Člověk zažije, že si u studny popovídá s lidmi – podobně jako si Ježíš povídal se Samaritánkou, je to takový bod setkání. Spoustu věcí se takto dá pochopit.
Romové jsou v tom experti: vědí, co lidé chtějí slyšet a jaký příběh jim povědět. (Úsměv.) Když přijde jeden politický kandidát, na všechno mu přikývnou, a když přijde další, taky mu na všechno přikývnou. Tak dostanou něco i od jednoho, i od druhého.
Když přijde kněz, řeknou mu nějaké své historky z duchovního světa. (Smích.) Aby byli všichni spokojení, aby řeč neustávala. Ale když s nimi člověk už bydlí v osadě, vidí, kdo se jak chová, jaká je tam hierarchie.
Už neumějí hrát divadlo a berou člověka jako svého. Trvalo to asi pět až šest měsíců, než jsem se do osady nastěhoval. Předtím jsem se za to modlil a hledal jsem příležitost, jestli do toho mám jít. Pak se příležitost otevřela. Jeden z nich mě oslovil, jestli bych tam u nich nechtěl bydlet.
Asi to bral jako legraci, ale řekl jsem, že jo. Domluvili jsme se, že bych tam měl samostatný pokoj, platil bych nájem a chodil bych k nim i jíst.
První noc jsem se tam skoro udusil kouřem, to bylo hrozné. (Smích.) Další noci jsem skoro umrzl. Naučil jsem se žít při otevřených dveřích.
Postupně mi skoro všechny věci ukradli, ale všiml jsem si, že čím víc věcí mám, tím rychleji mizí. Musel jsem se naučit, že mi stačí jen jedna houbička na nádobí, o kterou stejně za tři dny přijdu. Jenže když jich koupím deset, osm mi jich zmizí i během hodiny. Musel jsem tedy změnit svůj styl nakupování do zásoby.
Ale mobil mi nikdy nezmizel. Ani počítač nebo peněženka. Když je tam někdo opilý, je to nebezpečnější. To se všichni v osadě tváří, že spí, a zamknou se dveře.
Asi jsem se nebál. V noci tam sice byli hraboši a potkani, a to člověka vyděsí. Ale s kočkou je to už lepší. (Smích.) No, že bych se bál, že mě tam někdo přepadne? Nevím, myslím, že Romové takoví až nejsou.
Nejsou tak konfliktní a nemají toho na svědomí tolik, aspoň v naší obci. Protože je to malá vesnice, není toho tolik. Čím větší je anonymita, jako například v Brně, tím je to mnohem horší. Tam už jsou i drogy, prostituce, velké peníze.
Za všechno se snažím modlit, a zároveň jsem vždy měl svého zpovědníka, který mě duchovně vedl. Řekl mi ne například tehdy, když jsem tam chtěl koupit dětem koně. Podle něj bych to časově už nezvládal.
Mnohokrát jsem odtamtud chtěl utéct, chtěl jsem to nechat. Několikrát se stalo, že mi poškodili auto, děti mi pobíhaly po střeše. Nebo jsem je chtěl učit na kytaru, tak jsem jim rozdal kytary, které pak rozbily.
Zažil jsem hodně těžkých chvil, ale pomohlo mi, že jsem večer měl čas s Bohem. Šel jsem k přijímání a většinou už bylo všechno v pohodě.
Pokaždé, když jsem si myslel, že už vím, jak to s Romy dělat, přišla krize. Ale když jsem tam šel s pokorou, že uvidím, jak to bude, tehdy to bylo dobré.
Romové mají skvělou vlastnost, že umějí odpouštět. Například jedna manželka pobodala svého muže nožem a další den jí všechno odpustil a byli spolu. Za půl roku ho pobodala znovu a znovu jí odpustil.
A potom se to už neopakovalo. Několik let jejich vztah fungoval a ukončil ho až zásah sociálních pracovníků, protože byli na pokraji bídy.
Ale to odpuštění, že mě manželka pobodala a já si k ní další den jdu lehnout, je silné. Odpouštět opravdu umějí. I já jsem tam udělal chyby, ale každý den byl jako nový. Všechno jsme si navzájem odpustili a šli jsme dál.
Tento problém řešili už i jiní. V Rusku působil svatý Ján Kronštadský, který viděl mnoho alkoholiků, lidé tam žili ve velmi špatných podmínkách podobných těm v osadách a začalo se tam rozmáhat takzvané profesionální žebrání.
Z příspěvků, které mu věřící dávali, postavil dům lásky k práci. Lidé tam vždy dostali najíst a byli vedeni k tomu, aby pracovali, učili je řemeslu, aby se mohli alespoň za jídlo zaměstnat.
Snažíme se děti učit, aby mohly v dospělosti pracovat a aby to zvládaly. Dospělé povzbuzujeme k práci. Měli jsme problém s muži, kteří nebyli zvyklí ráno vstávat nebo neměli kontakt na nikoho, kdo by je uměl zaměstnat.
My jsme to nastavili tak, že kdo potřeboval, mohl si k nám přijít pro mouku a olej, aby si mohli upéct chleba, ale musela přijít hlava rodiny. Protože muž je zodpovědný za to, aby rodina měla co jíst.
A musel přijít před sedmou hodinou ráno. Podobně je to i v Bibli, když Izraelité putovali, padala jim z nebe manna, a aby nezlenivěli, rozpouštěla se, jakmile vyšlo slunce.
V osadě v Klenovci se stalo, že znovu začali křtít děti, začali řešit první svaté přijímání, od kterého už předtím upustili.
Museli tedy vstávat ještě za tmy a nasbírat si jídlo. A tak se nestalo, že by se generace odnaučily vstávat a pracovat. Věřím, že i Romům to postupně pomohlo. Pokaždé, když si přišli pro mouku a olej, ptali jsme se jich i na práci.
Když nám někdo řekl, že nemá, dali jsme mu kontakty, aby se zkusil někomu ozvat. Díky Bohu přišel okamžik, kdy se sto procent otců rodin zaměstnalo.
Momentálně jsou bez práce asi jen dva. Drží se, občas někoho propustí, například v zimě, když je práce méně.
Možná ano. Ale přišel hlad a ten je donutil to řešit. Když ne hlad, tak hladová manželka, která má na starosti děti.
Všechno je propojené. Přizpůsobujeme se lidem v tom, čeho jsou schopní. V Klenovci je větší skupina aktivních, především jsou to děti a mládežníci, se kterými jsme byli od malička. V osadě v Klenovci se stalo, že znovu začali křtít děti, začali řešit první svaté přijímání, od kterého už předtím upustili.
Děti se s námi začaly modlit, chodit ke zpovědi, k přijímání. A stejně tak pár dospělých. Jeden dospělý má zkušenost, že od té doby, co se k nám chodí modlit, přestal užívat drogy.
Myslel si, že když bude mít rodinu, přestane i s drogami. Ale ani když měl dítě a rodinu, nedokázal to. Díky modlitbám se to podařilo. Říká, že ho to už tím směrem netáhne.
Tyto generace Romů už neumějí zpívat ani hrát. Od té doby, co mají televize, to nedělají. Mají hodně rozpadlých vztahů, svobodné matky. Poté, co jsme přišli, se do pořádku daly i vztahy. Mladší mají stabilní rodiny a funguje to. Jako by jim chyběly vzory, dívali se na seriály, kde je spousta různých vztahů, a to je kazí.
S propagováním homosexuality došlo například k tomu, že někdo dostal nálepku homosexuála a potom ho ostatní začali zneužívat. Jenže když se řeklo, že to tak být nemá, zneužívání vymizelo.
Kdysi tančily nahé nezletilé dívky a zmizelo i to. Jako by k nim přišel smysl života, radost. A smysl života nedá svět, ale Bůh.
Když člověk věří, že Bůh existuje a že ho někdo pořád vidí – jestli lže, nebo nelže, jestli se válí v posteli, je to jiné. Bůh nám hodně pomohl i tím, že továrna, která zaměstnává dvě stě lidí, měla už třikrát zavírat a nikdy nezavřela. Naopak, přijala další.
Jedna v Hnúšti sice zavřela, ale Romové už jsou ve fázi, kdy jsou schopni dojíždět za prací i do okresního města. Před třemi lety by to ještě nebylo možné.
Když jsem přišel do osady, jen málo dětí umělo plynule psát a číst. Znaly písmenka i slabiky, ale četly velmi pomalu. Nevěděl jsem, jak jim pomoci, ale díky písním ve zpěvnících se naučily číst plynule.
Pak jsme jim chtěli pomoci víc, a tak jsme je začali učit i matematiku, logické myšlení, hráli jsme s nimi složitější hry. Všechno přišlo přirozeně. Přestaly je bavit jednoduché věci, chtěly něco víc. Posouvaly se dál.
Ale pak se stalo, že když někdo odešel na střední školu do Lučence, dostal se buď k drogám, nebo k prostituci.
Bílí je mezi sebe automaticky nepřijali, ale přijali je jiní Romové. Někteří z nich byli vychytralci, využili toho, že Rom v novém prostředí nikoho nemá, tak si na kamaráda hráli, dali mu pervitin a on pro ně měl dělat prostituta nebo krást.
Kamarád mi tento případ zmiňoval. Je velmi nebezpečné odjet od rodiny, která je chrání.
Věříme, že se nám podaří zřídit střední školu u nás v osadě a tyto problémy se nám podaří vyřešit. Velmi vstřícná byla pravoslavná střední škola v Michalovcích, která by jim umožnila individuální studium. Učili by se u nás a dojížděli tam na zkoušky.
Kuchař a IT. Já rozumím IT a umím jim pomoci sehnat v tomto oboru práci. Vidím, že je to baví. V kroužku je učíme pracovat s počítačem, vyrábět si potisky na trička, čímž se učí i grafické dovednosti.
V našem centru vyrábíme trička na zakázku, i pro letní tábory. Obor kuchař je mezi nimi také docela oblíbený. Hlavně dívky říkají, že by chtěly být kuchařkami. Do budoucna bychom rádi nabídli i obor zedník.
Přišlo to až při pomoci v romské osadě. Nejdřív jsem si myslel, že jim budu pomáhat hlavně jako podnikatel, že jim budu sehnávat práci, učit je a tak pomůžu i regionu. Pak jsem viděl, že oni spíš potřebují kněze, který je přivede k Bohu, a s Boží pomocí se změní v lepší lidi.
Tím, že pocházím z Česka, to pro mě bylo těžké. Na základní škole jsem se bál říct, že můj otec je kněz. Protože každý by si představil, že je to nějaký smilník. (Smích.)
V Česku bylo velmi těžké vysvětlit, že kněží mohou mít manželky a děti. Na Slovensku je to mnohem víc v pohodě.
(Úsměv.) To ne, ale maminka nechtěla, aby otec chodil v rouchu nebo ji držel za ruku, protože se na ni všichni divně dívali. V dětství jsem měl stigma, díky kterému lépe chápu i Romy.
Kněžský plat není velký, nebyli jsme bohatí. Doma nás bylo hodně, nemohli jsme si kupovat malinovky a podobně. Říkal jsem si, že sirup ještě jde, ale vodu pijí úplní žebráci.
Když jsem se pak setkal s bohatými lidmi a zjistil jsem, že i oni pijí obyčejnou vodu, začal jsem ji pít také.
Jednomu mému kamarádovi Romovi se stalo, že neměl práci a nevyšly mu peníze na víkend, aby si koupil malinovku. Tak celou sobotu a neděli nepil nic a v pondělí přišel do práce dehydrovaný.
Chápu ty komplexy z chudoby a ty bariéry. Romům pomáhá, když nás s manželkou vidí, jak pijeme obyčejnou vodu a neřešíme tolik věcí – oblékneme si i neznačkové tepláky, někdy roztrhané, obujeme si staré boty. Pro ně má smysl nosit značkové věci. Vědí, že jsou chudí, ale nechtějí tak vypadat.
Nesmějí smrdět kouřem, musí mít čisté ruce. Nechtějí být na slunci a být tmaví, často proto nechtějí pracovat venku na stavbách.
V Čechách byly vztahy dobré, tady na Slovensku mi to připadá horší. Je to poznamenané nedávnou minulostí. Připadá mi, že nám to dobře funguje v projektu Operace Vánoční dítě, kde se nesoustředíme na rozdíly, ale na to, jak obdarovat co nejvíce potřebných dětí. Máme stejný cíl a to nás spojuje.
Jde o mezinárodní projekt organizace Samaritan`s Purse rozšířený po celém světě, který se snaží oslovit nejpotřebnější děti na světě. Dostanou pěkný dárek, v němž najdou základní hygienické a školní potřeby, ale také hračku a bonbony.
Dárků a učebnic máme dost, zato chybějí farnosti a církevní společenství ochotná se zapojit.
Když jsem byl před pěti lety na Ukrajině ve válečné oblasti, lidé se bez ohledu na svůj politický názor sjednotili a společně pomáhali válkou postiženým na obou stranách. V Popradu byli ruští a běloruští věřící první, kteří začali pomáhat uprchlíkům.
Pravoslavná filantropie v Košicích má na starosti velké krizové centrum na hlavním nádraží v Košicích. Naším cílem je pomoci, ať už se v nouzi ocitne Ukrajinec, Rus, nebo Slovák, či Rom.
V květnu jsem byl v košické katedrále vysvěcen na jáhna. Teď mám jáhenskou praxi a další je už na Boží prozřetelnosti a na vladykovi. (Úsměv.)
To nevím. Když jsem přišel, bral jsem to tak, že případně zůstanu do konce života. Z minulosti jsem si pamatoval, že misionáři, kteří k nám jezdili do Česka po pádu komunismu, často po deseti letech odešli a pak na Facebooku psali: Hurá, Amerika, mám za sebou to těžké, co bylo v Česku.
Mě to potom zranilo. Tohle bych nikomu nechtěl udělat, že bych někde byl a pak vyprávěl, jaké to tam bylo hrozné a těžké. (Smích.)
Teď jsem tu s manželkou a třemi dětmi, jsme šťastní a spokojení. Bereme to tak, že Romové mají skvělé vlastnosti. I když jsou tu i těžké věci, i ty jsou dobré.
Jak bude Bůh chtít, tak dlouho zůstaneme. Odejdeme, pokud nás biskup pošle jinam, nebo pokud nás tu už nebudou chtít. (Úsměv.) Pak to budu brát jako Boží vůli.
Převzato celé, tak jak vyšlo: Postoj · Svet kresťanstva, 26. června 2024, autorka: Jana Holubčíková. Původní článek nebo video →